...if my souls needs to shed some tears, then let them flow...

Duben 2007

I wanna cry tonight :´(

28. dubna 2007 v 19:27
Rolling EyesAlone in this house again tonight
There's pictures of you and I on the walls around me
The way that it was and could have been surrounds me
I'll never get over you walkin' away...
I've never been the kind to ever let my feelings show
And I thought that bein' strong meant never losin' your self-control

But I'm just drunk enough to let got of my pain
To hell with my pride, let it fall like rain
From my eyes
Tonight I wanna cry...
Would it help if I turned a sad song on
"All By Myself" would sure hit me hard now that you're gone
Or maybe unfold some old yellow lost love letters
It's gonna hurt bad before it gets better
But I'll never get over you by hidin' this way
Crying 1
Tonight I wanna cry...

WHY?!?

27. dubna 2007 v 15:31
Prečo ja mám takú smolu?
Prečo sme tak málo spolu?
Tak od seba vzdialený...

...asi preto, že si taký blázon...
Asi preto, že ma máš tak rád.
Asi preto, že vždy pri mne stál si
a teraz stojíš iba ako kamarát...

Prečo hádam z tvojich očí?
Prečo myseľ k tebe bočí?
Prečo si len kamarát?
Prečo ma tak veľmy trápiš?
Prečo ma máš tak rád?
Prečo moje šťastie tratíš?
Prečo si len kamarát?!?


Asi preto, že som taký blázon.
Asi preto, že ma máš tak rád.
Asi preto, že vedľa mňa stál si,
a teraz stojíš iba ako kamarát...

Buď pravdivý sám k sebe a nasleduj svoje srdce...

26. dubna 2007 v 15:42
Dnes som našla samú seba
Niečo ma ťahalo späť
Hlas dôvodu, ktorý som zabudla, že som mala
Všetko čo viem je, že tu niesi,aby si povedala
To čo si vždycky vravela
Ale dnes....


Tak ja sa nevzdám!
Nie, nezlyhám!
Skôr než sa zdá, že sa život obráti
A budem silná
Aj keby to všetko šlo zle
Keď stojím v tme,tak stále verím,
že niekto sa na mňa pozerá...
Vidieť lúč slka
A práve žiary na môj osud
žiary stále
A nebudem sa báť
Všetko čo viem je, že včerajšok je preč
A práve teraz patrím
tomuto momentu, mojím snom...


Čo na to hovoria ľudia je mi fuk!
A nieje to ich vec ako dlho to bude trvá
Verím v seba samú...
Tak ja sa nevzdám!
Nie, nezlyhám
Skôr než sa zdá, že sa život obráti
A budem silná
Aj keby to všetko šlo zle..
Buď právdivý sám k sebe a nasleduj svoje srdce....

Tlkot môjho srdca...

24. dubna 2007 v 9:56
Premýšľam o tom,
chcem to vzdať...
chcem odísť...
....ale pozerám sa okolo
Konečne som našla
rytmus lásky....
...pocit zvuku...
Je to tvorba zmeny
zvláštny pocit,
ale je dobré dopadnúť späť

Netráp sa...
hej a ešte niečo:
som prebudená

Vyrovnám sa z môjho pádu
krútim sa dookola,
ale vraciam ma to späť
Nechystám sa utopiť,
zaujmem stanovisko,
nezmeškám tú šancu...

ľúúúúúúúúúúúbim

17. dubna 2007 v 16:38
V tomto čase, na tomto mieste
zneužit´á, nepochopená..,
..príliš dlho a príliš neskoro....
Kto som bola, že som ťa nechala čakať?
Iba jedna šanca
iba jeden nádych
ale len v prípade, že by jeden z nás odišiel...
Lebo ty vieš...
...vieš,že ťa milujem,
celý ten dlhý čas som ťa milovala
a chýbaš mi....
Bol som ďaleko, vzdialená príliš dlho
snívajúc, že budeš so mnou a nikdy neodídeš,
že prestanem dýchať,
ak ťa už viac neuvidím.

Na kolenách, prosiac
o poslednú šancu
lebo s tebou,
by som zniesla všetko zlé,
odovzdala by som všetko,
všetko pre nás.
Odovzdám všetko, ale nevzdám sa
lebo ty vieš, ty vieš..

!!!!!!!!!!ŽE ŤA MILUJEM!!!!!!!!
...ty vieš...

...chcela som ti povedať,
že som potrebovala,
potrebujem aby si povedal:

Milujem ťa,
celý ten dlhý čas som ťa miloval
a odpúšťam ti,
to, že si bola tak ďaleko, vzdialená príliš dlho....

Anjel....

13. dubna 2007 v 18:55
Jeden malý anjel sa so mnou hrával.
Dopadla som zle,
mala som srdce rozbité.
Vždy novým šípom dokopy mi ho dával
vravel:"To nič
všetko čo bolí raz pominie....
"
...Pravdu mal to každy pochopil
až keď odišiel
a už sa nevrátil...
Naučil ma nebáť sa toho,
že opäť to bude len klam...
Angel 2
Teraz sa už malý anjel
len z výšky díva
stráži moje šťastie
čo mi raz priniesol.
Vedel čo chcem
a vedel o čom snívam....
Ja viem, že on sa nestratil
aj keď odišiel a už sa nevrátil...








Už je to ďalší rok...Nenávidím to :´(

12. dubna 2007 v 16:52
Rolling EyesChýbaš mi, chýbaš mi tak hrozne...
Nezabudnem na teba a tvoje slová "Ja sa ešte vrátim...."
..no nevrátila si sa...možno si so mnou stále, ale nikdy to už nebude také, aké to bolo...oh je to také smutné!

Už si si nenašla čas pobozkať ma,
povedať ahoj...
chcela by som vrátiť čas, aby to bolo ako predtým...znovu počuť tvoj hlas...
No viem, že nemôžem....

PoutyPamätám si na ten deň veľmi dobre,
Deň, ktorým sa všetko zmenilo...
Bolo to v deň, kedy som sa naposledy smiala....
Bol to deň, keď som o teba prišla a všetko bolo pre mňa stratené.
Mala som ťa zobudiť!!!
Ale ty si sa nechcela prebudiť!
Pýtam sa prečo?!?
Nebol to len podvod?
Šla si niekam odkiaľ ťa už nemôžem priniesť späť,
Niekam odkiaľ sa už nevrátiš späť.
Už niet úniku, a ja to viem...
Crying 1
Chýbaš mi mamy!!!!







Našla som svoje "JA"

9. dubna 2007 v 10:30
((Send this your friend :) ))


Svatební košile

9. dubna 2007 v 10:19 ´´Kytice´´
Již jedenáctá odbila,
a lampa ještě svítila,
a lampa ještě hořela,
co nad klekadlem visela.
Na stěně nízké světničky
byl obraz boží rodičky,
rodičky boží s děťátkem,
tak jako růže s poupátkem.
A před tou mocnou světicí
viděti pannu klečící:
klečela, líce skloněné,
ruce na prsa složené;
slzy jí z očí padaly,
želem se ňádra zdvíhaly.
A když slzička upadla,
v ty bílé ňádra zapadla.
"Žel bohu! kde můj tatíček?
Již na něm roste trávníček!
Žel bohu! kde má matička
Tam leží - podlé tatíčka!
Sestra do roka nežila,
bratra mi koule zabila.
Měla jsem, smutná, milého,
život bych dala pro něho!
do ciziny se obrátil,
potud se ještě nevrátil.
Do ciziny se ubíral,
těšil mě, slzy utíral:
""Zasej, má milá, zasej len,
zpomínej na mě každý den,
první rok přádla hledívej,
druhý rok plátno polívej,
třetí košile vyšívej:
až ty košile ušiješ,
věneček z routy poviješ.""
Již jsem košile ušila,
již jsem je v truhle složila,
již moje routa v odkvětě:
a milý ještě ve světě,
ve světě šírém, širokém,
co kámen v moři hlubokém.
Tři léta o něm ani sluch,
živ-li a zdráv - zná milý bůh!
Maria, panno přemocná!
ach budiž ty mi pomocna:
vrať mi milého z ciziny,
květ blaha mého jediný;
milého z ciziny mi vrať -
aneb život můj náhle zkrať:
u něho život jarý květ -
bez něho však mě mrzí svět.
Maria, matko milosti!
buď pomocnicí v žalosti!"
Pohnul se obraz na stěně -
i zkřikla panna zděšeně;
lampa, co temně hořela,
prskla a zhasla docela.
Možná, žeť větru tažení,
možná i - zlé že znamení!
A slyš! na záspí kroků zvuk,
a na okénko: ťuk, ťuk, ťuk!
""Spíš, má panenko, nebo bdíš?
Hoj, má panenko, tu jsem již!
Hoj, má panenko, co děláš?
zdalipak mě ještě znáš,
aneb jiného v srdci máš?""
"Ach můj milý! ach pro nebe!
tu dobu myslím na tebe;
na tě jsem vždycky myslila,
za tě se právě modlila!"
""Ho, nech modlení - skoč a pojď,
skoč a pojď a mě doprovoď;
měsíček svítí na cestu:
já přišel pro svou nevěstu.""
"Ach pro boha! ach co pravíš?
Kamž bychom šli - tak pozdě již!
Vítr burácí, pustá noc,
počkej jen do dne - není moc."
""Ho, den je noc, a noc je den -
ve dne mé oči tlačí sen!
Dřív než se zbudí kohouti,
musím tě za svou pojmouti.
Jen neprodlévej, skoč a pojď,
dnes ještě budeš moje choť!"" -
Byla noc, byla hluboká,
měsíček svítil s vysoka,
a ticho, pusto v dědině,
vítr burácel jedině.
A on tu napřed - skok a skok,
a ona za ním, co jí krok.
Psi houfem ve vsi zavyli,
když ty pocestné zvětřili;
a vyli, vyli divnou věc:
žetě nablízku umrlec!
""Pěkná noc, jasná - v tu dobu
vstávají mrtví ze hrobů,
a nežli zvíš, jsou tobě blíž -
má milá, nic se nebojíš?""
"Což bych se bála? tys se mnou,
a oko boží nade mnou. -
Pověz, můj milý, řekni přec,
živ-li a zdráv je tvůj otec?
tvůj otec a tvá milá máť,
a ráda-li mě bude znát?"
""Moc, má panenko, moc se ptáš!
jen honem pojď - však uhlídáš.
Jen honem pojď - čas nečeká,
a cesta naše daleká. -
Co máš, má milá, v pravici?""
"Nesu si knížky modlicí."
""Zahoď je pryč! to modlení
je těžší nežli kamení!
Zahoď je pryč! ať lehce jdeš,
jestli mi postačiti chceš.""
Knížky jí vzal a zahodil,
a byli skokem deset mil. -
""Pěkná noc - jasná - v tento čas
mrtví s živými chodí zas;
a nežli zvíš, jsou tobě blíž -
má milá, nic se nebojíš?""
"Což bych se bála? tys se mnou,
a ruka páně nade mnou. -
Pověz, můj milý, řekni jen,
jak je tvůj domek upraven,
čistá světnička? veselá?
a zdali blízko kostela?"
""Moc, má panenko, moc se ptáš!
však ještě dnes to uhlídáš.
Jen honem pojď - čas utíká,
a dálka ještě veliká. -
Co máš, má milá, za pasem?""
"Růženec s sebou vzala jsem"
""Ho, ten růženec z klokočí
jako had tebe otočí!
zúží tě, stáhne tobě dech:
zahoď jej pryč - neb máme spěch!""
Růženec popad, zahodil,
a byli skokem dvacet mil. -
A on vždy napřed - skok a skok,
a jí za ním již slábne krok.
Ostřice dívku ubohou
břitvami řeže do nohou;
a to kapradí zelené
je krví její zbarvené.
""Pěkná noc, jasná - v tu dobu
spěchají živí ke hrobu;
a nežli zvíš, jsi hrobu blíž -
má milá, nic se nebojíš?""
"Ach nebojím, vždyť tys se mnou,
a vůle páně nade mnou!
jen ustaň málo v pospěchu,
jen popřej málo oddechu.
Duch slábne, nohy klesají,
a k srdci nože bodají!"
""Jen pojď a pospěš, děvče mé!
však brzo již tam budeme.
Hosté čekají, čeká kvas,
a jako střela letí čas. -
Co to máš na té tkaničce,
na krku na té tkaničce?""
"To křížek po mé matičce."
""Hoho, to zlato proklaté
má hrany ostře špičaté!
Bodá tě - a mě nejinak,
zahoď to, budeš jako pták!""
Křížek utrh a zahodil,
a byli skokem třicet mil. -
Tu na planině široké
stavení stojí vysoké;
úzká a dlouhá okna jsou,
a věž se zvonkem nad střechou.
""Hoj, má panenko, tu jsme již!
Nic, má panenko, nevidíš?""
"Ach pro boha! ten kostel snad?"
""To není kostel, to můj hrad!""
"Ten hřbitov - a těch křížů řad?"
"To nejsou kříže, to můj sad!
Hoj, má panenko, na mě hleď,
a skoč vesele přes tu zeď!""
"Ó nech mne již! Ó nech mne tak!
Divý a hrozný je tvůj zrak;
tvůj dech otravný jako jed,
a tvoje srdce tvrdý led!"
""Nic se, má milá, nic neboj!
Veseloť u mne, všeho hoj:
masa dost - ale bez krve,
dnes bude jinak po prvé! -
Co máš v uzlíku, má milá?""
"Košile, co jsem ušila."
""Netřeba jich víc nežli dvě:
ta jedna tobě, druhá mně.""
Uzlík jí vzal a s chechtotem
přehodil na hrob za plotem.
""Nic ty se neboj, na mě hleď,
a skoč za uzlem přes tu zeď.""
"Však jsi ty vždy byl přede mnou,
a já za tebou cestou zlou;
však jsi byl napřed po ten čas:
skoč a ukaž mi cestu zas!"
Skokem přeskočil ohradu,
nic nepomyslil na zradu;
skočil do výšky sáhů pět -
jí však již venku nevidět:
jenom po bílém obleku
zablesklo se jest v útěku,
a schrána její blízko dost -
nenadál se zlý její host!
Stojíť tu, stojí komora:
nizoučké dvéře - závora;
zavrzly dvéře za pannou
a závora jí ochranou.
Stavení skrovné, bez oken,
měsíc lištami šeřil jen;
stavení pevné jako klec,
a v něm na prkně - umrlec.
Hoj! jak se venku zmáhá hluk,
hrobových oblud mocný pluk;
šumí a kolem klapají,
a takto píseň skuhrají:
"""Tělu do hrobu přísluší,
běda, kdos nedbal o duši!"""
A tu na dvéře: buch, buch, buch!
burácí zvenčí její druh:
""Vstávej, umrlče, nahoru,
odstrč mi tam tu závoru!""
A mrtvý oči otvírá,
a mrtvý oči protírá,
sbírá se, hlavu pozvedá,
a půlkolem se ohlédá.
"Bože svatý! rač pomoci,
nedejž mne ďáblu do moci! -
Ty mrtvý lež a nevstávej,
pán bůh ti pokoj věčný dej!"
A mrtvý hlavu položiv,
zamhouřil oči jako dřív. -
A tu poznovu - buch, buch, buch!
silněji tluče její druh:
""Vstávej, umrlče, nahoru,
otevři mi svou komoru!""
A na ten hřmot a na ten hlas
mrtvý se zdvíhá s prkna zas,
a rámě ztuhlé naměří
tam, kde závora u dveří.
"Spas duši, Kriste Ježíši!
smiluj se v bídě nejvyšší! -
Ty mrtvý, nevstávej a lež;
pán bůh tě potěš - a mne též!"
A mrtvý zas se položiv,
natáhnul údy jako dřív. -
A znova venku: buch, buch, buch!
až panně mizí zrak i sluch!
""Vstávej, umrlče! hola, hou!
a podej mi sem tu živou!""
Ach běda, běda děvčeti!
Umrlý vstává po třetí,
a velké, kalné své oči
na poloumrtvou otočí.
"Maria panno! při mně stůj,
u syna svého oroduj!
Nehodně jsem tě prosila:
ach odpusť, co jsem zhřešila!
Maria, matko milosti!
z té moci zlé mě vyprosti."
A slyš! tu právě nablízce
kokrhá kohout ve vísce;
a za ním, co ta dědina,
všecka kohoutí družina.
Tu mrtvý, jak se postavil,
pádem se na zem povalil,
a venku ticho - ani ruch:
zmizel dav, i zlý její druh. -
Ráno když lidé na mši jdou,
v úžasu státi zůstanou:
hrob jeden dutý nahoře,
panna v umrlčí komoře,
a na každičké mohyle
útržek z nové košile. -
Dobře ses, panno, radila,
na boha že jsi myslila,
a druha zlého odbyla!
Bys byla jinak jednala,
zle bysi byla skonala:
tvé tělo bílé, spanilé,
bylo by co ty košile!

Vodník

9. dubna 2007 v 9:59 ´´Kytice´´
Na topole nad jezerem
seděl Vodník pod večerem:
"Sviť, měsíčku, sviť,
ať mi šije niť.
Šiju, šiju si botičky
do sucha i do vodičky:
Sviť, měsíčku, sviť,
ať mi šije niť.
Dnes je čtvrtek, zejtra pátek
šiju, šiju si kabátek:
Sviť, měsíčku, sviť,
ať mi šije niť.
Zelené šaty, botky rudé,
zejtra moje svatba bude:
Sviť, měsíčku, sviť,
ať mi šije niť."
Ráno, raníčko panna vstala,
prádlo si v uzel zavázala:
"Půjdu, matičko, k jezeru,
šátečky sobě vyperu."
""Ach nechoď, nechoď na jezero,
zůstaň dnes doma, moje dcero!
Já měla zlý té noci sen:
nechoď, dceruško, k vodě ven.
Perly jsem tobě vybírala,
bíle jsem tebe oblíkala,
v sukničku jako z vodních pěn:
nechoď, dceruško, k vodě ven.
Bílé šatičky smutek tají,
v perlách se slzy ukrývají,
a pátek nešťastný je den,

nechod, dceruško, k vodě ven."
Nemá dceruška, nemá stání,
k jezeru vždy ji cos pohání,
k jezeru vždy ji cos nutí,
nic doma, nic jí po chuti. -
První šáteček namočila -
tu se s ní lávka prolomila,
a po mladičké dívčině
zavířilo se v hlubině.
Vyvalily se vlny zdola,
roztáhnuly se v šírá kola;
a na topole podlé skal
zelený mužík zatleskal...
Tu slunéčko nezahřívá,
větřík nezavěje:
chladno, ticho - jako žel
v srdci bez naděje.
A kdo jednou v křišťálovou
bránu jeho vkročí,
sotva ho kdy uhlédají
jeho milých oči. -
Vodník sedí mezi vraty,
spravuje své sítě,
a ženuška jeho mladá
chová malé dítě.
"Hajej, dadej, mé děťátko,
můj bezděčný synu!
ty se na mne usmíváš,
já žalostí hynu.
Ty radostně vypínáš
ke mně ručky obě:
a já bych se radš viděla
tam na zemi v hrobě.Tam na zemi za kostelem
u černého kříže,
aby má matička zlatá
měla ke mně bliže.Hajej, dadej, synku můj,
můj malý Vodníčku!
Kterak nemám zpomínati
smutná na matičku?"
""Co to zpíváš, ženo má?
Nechci toho zpěvu!
tvoje píseň proklatá
popouzí mne k hněvu.
Nic nezpívej, ženo má!
v těle žluč mi kyne:
sic učiním rybou tebe,
jako mnohé jiné!"" -
"Mladosti mé jarý štěp
přelomil jsi v půli:
a nic jsi mi po tu dobu
neučinil k vůli.
Stokrát jsem tě prosila,
přimlouvala sladce,
bys mi na čas, na kratičký,
dovolil k mé matce.
Stokrát jsem tě prosila
v slzí toku mnohém,
bych jí ještě naposledy
mohla dáti sbohem!
Stokrát jsem tě prosila,
na kolena klekla:
ale kůra srdce tvého
ničím neobměkla!
Nehněvej se, nehněvej,
Vodníku, můj pane!
anebo se rozhněvej,
co díš, ať se stane.
A chceš-li mne rybou míti,
abych byla němá:
učiň mne radš kamenem,
jenž paměti nemá."
"Rád bych ženo! rád bych já
věřil tvému slovu:
ale rybka v šírém moři -
kdo ji lapí znovu?
Nezbraňoval bych ti já
k matce tvojí chůze:
ale liché mysli ženské
obávám se tuze!
Nuže - dovolím ti já,
dovolím ti zdůly:
však poroučím, ať mi věrně
splníš moji vůli.
Neobjímej matky své,
ani duše jiné:
sic pozemská tvoje láska
s nezemskou se mine.
Neobjímej nikoho
z rána do večera:
před klekáním pak se zase
vratiž do jezera.
Od klekání do klekání
dávám lhůtu tobě:
avšak mi tu na jistotu
zůstavíš to robě.""
Celý den se v pláči těší
s matkou žena z jezera:
"Sbohem, má matičko zlatá!
ach, bojím se večera!" -.
""Neboj se, má duše drahá!
nic se neboj toho vraha;
nedopustím, by tě v moci
měla vodní příšera!"" -
Přišel večer. - Muž zelený
chodí venku po dvoře;
dvéře klínem zastrčeny,
matka s dcerou v komoře.
""Neboj se, má drahá duše!
nic ti neuškodí v suše,
vrah jezerní nemá k tobě
žádné moci nahoře!"" -
Když klekání odzvonili,
buch buch! venku na dvéře:
"""Pojď již domů, ženo moje!
nemám ještě večeře.""" -
""Vari od našeho prahu,
vari pryč, ty lstivý vrahu!
a co dřív jsi večeříval,
večeř zase v jezeře."" -
O půlnoci buch buch! zase
na ty dvéře zpukřelé:
"""Pojď již domů, ženo moje!
pojď mi ustlat postele.""" -
""Vari od našeho prahu,
vari, pryč, ty lstivý vrahu!
a kdo tobě prvé stlával,
ať ti zase ustele!"" -
A po třetí buch buch! zase,
když se šeřil ranní svit:
"""Pojď již domů, ženo moje!
dítě pláče, dej mu pít!""" -
"Ach matičko! muka, muka -
pro děťátko srdce puká!
Matko má, matičko zlatá,
nech mne, nech mne zase jít!" -
""Nikam nechoď, dcero moje!
Zradu kuje vodní vrah;
ač že péči máš o dítě,
mně o tebe větší strach.
Vari, vrahu, do jezera!
nikam nesmí moje dcera;
a pláče-li tvé děťátko,
přines je sem na náš práh."" -
Na jezeře bouře hučí,
v bouři dítě naříká:
nářek ostře bodá v duši,
potom náhle zaniká.
"Ach matičko, běda, běda!
tím pláčem mi krev usedá:
matko má, matičko zlatá,
strachuji se Vodníka!" -
Něco padlo. - Pode dveřmi
mok se jeví - krvavý;
a když stará otevřela,
kdo leknutí vypraví!
Dvě věci tu v krvi leží -
mráz po těle hrůzou běží:
dětská hlava bez tělíčka
a tělíčko bez hlavy...

Matka

9. dubna 2007 v 9:46 ´´Kytice´´
Zemřela matka a do hrobu dána,
siroty po ní zůstaly;
i přicházely každičkého rána
a matičku svou hledaly.
I zželelo se matce milých dítek;
duše její se vrátila
a vtělila se v drobnolistý kvítek,
jímž mohylu svou pokryla.
Poznaly dítky matičku po dechu,
poznaly ji a plesaly;
a prostý kvítek, v něm majíc útěchu,
mateří-douškou nazvaly. -
Mateří-douško vlasti naší milé,
vy prosté naše pověsti!
Natrhal jsem tě na dávné mohyle -
komu mám tebe přinésti?
Ve skrovnou já tě kytici zavážu,
ozdobně stužkou ovinu;
do šírých zemí cestu ti ukážu,
kde příbuznou máš rodinu.
Snad že se najde dcera mateřina,
jíž mile dech tvůj zavoní;
snad že i najdeš některého syna,
jenž k tobě srdce nakloní!


Možno som len blázon...

1. dubna 2007 v 18:54
Prečo ked večer ležím a dívam sa na hviezdy
mi napadne len to,že tu nie si?!?
Prečo mi vietor šepká do uší,
že nám prázdno vchádza do duší?

Prečo ked zbadám plameň mojich nádejí,
ty ho zhasneš,asi mi neveríš,
A prečo mi prázdno šepká do uší,
že nám láska vchádza do duší?

Možno som len blázon,ktorý netuší čo má.
Možno som len blázon,ktorý nechce späť to čo dá.
Možno som len blázon,no viem,že nie som sám.
Možno som len blázon,ktorý asi teba hľadá.