...if my souls needs to shed some tears, then let them flow...

Tajemství vlkodlaků

14. ledna 2007 v 19:50 | Převzato z: www.regenerace.net |  Mystery :)
V 16. a 17. století patřila víra v existenci vlkodlaků k nejrozšířenějším pověrám v Evropě. Stala se dokonce i součástí víry v upíry, kdy byli lidé přesvědčeni o tom, že upír na sebe může brát vlčí podobu. Snadněji pak útočil na svou oběť skokem na hrdlo, aby mohl lépe pít lidskou krev. Problematika vlkodlactví je však mnohem složitější, než by se na první pohled zdálo…
DUCHOVNÍ ARCHETYP MINULOSTI?
Klademe-li si otázku, jak víra ve vlkodlaky vlastně vznikla, záhy zjistíme, že odpověď není vůbec jednoduchá. Vlkodlactví totiž obsahuje velmi výrazné faktory náboženské, sociologické i kriminologické, přičemž každý z nich působil uvnitř tehdejší středověké společnosti velice dlouho. Víra ve vlkodlaky tak byla výslednicí určitého společensky působícího procesu, kde hlavní roli sehrávala nevzdělanost, náboženské tmářství a částečně i jisté kultovní historické dědictví, sahající hluboko do minulosti. Už v prehistorickém stádiu vývoje lidských dějin symbolizoval vlk, jinde šakal nebo kojot, smrt. Tehdy si pravěcí lidé, nahánějící zvěř v tlupách, všimli, že stejným způsobem loví kořist i vlci ve smečkách a zpravidla vždycky úspěšně. Právě tady lze vysledovat stopy po rituálech, při nichž lidé doby kamenné navlékali na sebe před lovem vlčí kůže v naději, že jim to pomůže k úspěchu. Někteří dokonce ve vlčích kůžích i lovili. Ta absorbovala lidský pach a bylo tak možné snáze se ke kořisti přiblížit. Vlk se později stával mezi prvobytně pospolnými kmeny i rodovým znamením a byl vzýván jako přírodní božstvo. Koneckonců, v Evropě patřili vlci až do hlubokého středověku k nejrozšířenějším a nejnebezpečnějším šelmám.
Vlk, respektive šakal patřil i k významným božstvům staroegyptské civilizace. Bůh se šakalí hlavou Anúbis byl i zde bohem smrti a podsvětí, jeho vzývání bylo spojeno s kněžskými rituály, připomínajícími pozdější černou magii. Vlk stojí i na počátku římské civilizace. Byla to slavná římská vlčice, která podle staré pověsti odkojila legendární zakladatele Říma, Romula a Rema. I u starých Germánů byl vlk významným atributem boje a války. Lidé vypozorovali, že když tato šelma zaútočí, téměř nikdy se nevzdává. Pozornosti jistě neunikla ani inteligence těchto zvířat, která svou kořist napadají většinou až ve chvíli, kdy si jsou jistá svou převahou.
Vlk, ve spojení s krutostí, násilím a smrtí, tak vždy patřil mezi nejvýznamnější symboly nejstarších náboženských představ lidí. Dalo by se říci, že to byl velice výrazný duchovní archetyp lidské civilizace už v raných etapách jejího vývoje, byť se většinou nejednalo o symboliku právě pozitivní, a u některých pohanských národů bývaly vlčí rituály dokonce spojovány s krvavými lidskými obětmi. Nástup křesťanského náboženství však zdaleka neznamenal vymýcení starých pohanských zvyků, tradic a rituálů. Pohanské představy o démonech a tajemných silách přírody dál přetrvávaly a získávaly nový rozměr v alchymii a okultismu. Právě 16. století bylo érou nového vzepjetí magie, díky přechodnému, renesančnímu uvolnění duchovního života feudální společnosti, které přervalo dogmatický úzus dosud asketicky pojímaného křesťanství. Sama církev se zmítala v té době ve vážných problémech, které měly svůj vnější výraz v nástupu protestantského reformismu a věroučných sporech. Proto se hledaly nové cesty, jak proniknout do tajemství lidského bytí, přírody i božích zákonů. Alchymie, magie a další okultní praktiky byly jednou z takových cest, ruku v ruce s rostoucí pověrčivostí.
Bylo by ovšem mylné se domnívat, že církev stála zcela stranou tohoto procesu rostoucího zájmu o tajemno všeho druhu. Svým způsobem se tohoto boomu sama účastnila. Vyhlášením boje s čarodějnictvím v duchu nechvalně proslulého spisu Kladivo na čarodějnice se především katolická církev staví do pozice strážce křesťanské víry. Tento boj je zároveň součástí jejího vlastního boje za nové duchovní sjednocení křesťanstva i obnovou jejích otřesených mocenských pozic a návratu ke stavu, kdy byla jedinou duchovní společenskou silou, kterou sice nikdy být nepřestala, ale ztratila svou dřívější razanci v tvorbě a ovlivňování náboženského života, jenž plynul svou vlastní setrvačností. Vrcholní představitelé kléru věděli, jak mocná je lidská pověrčivost, vždyť i mnozí církevní hodnostáři byli v jejím zajetí a nyní ji hodlali využít ve svůj prospěch. V rámci boje s čarodějnictvím bylo totiž možné se zároveň vypořádat s heretiky, odpadlíky a vůbec se všemi, kdo inklinovali k volnomyšlenkářství, či praktikovali takové způsoby jednání, jež církev považovala vždycky za škodlivé a nežádoucí. Mělo to jednu výhodu. O tom, kdo je kacíř, čaroděj, nebo čarodějnice, měla rozhodovat církev sama. Mohla se tak zbavovat všech svých skutečných i domnělých protivníků. A hysterie, rozpoutaná mezi nevědomými lidmi, jí v tom byla výtečným pomocníkem.
LYKANTROPIE A JEJÍ ODNOŽE
Dnes jsou vlkodlaci námětem řady hororových filmů a jen málokdo se už při nich třese hrůzou. Tak tomu ale nebývalo vždycky. Ještě před pár staletími lidé skutečně věřili, že existuje proměna některých lidí ve vlky, zejména při měsíčním úplňku, kdy bylo nebezpečné vycházet ven. O přímé vazbě honů na čarodějnice s vlkodlactvím (lykantropií) svědčí i kdysi všeobecně rozšířená víra, že se čarodějnice sjíždějí ke svým shromážděním (sabatům) na vlcích a pak se samy ve vlky proměňují, aby napadaly lidi i jiná zvířata. Když byl vlkodlak smrtelně zraněn, vracel se těsně před smrtí zpět do lidské podoby. Bohužel, k šíření těchto pověr přispívaly i případy velmi závažné násilné trestné činnosti duševně nemocných jedinců.
Je znám případ jistého Francouze Gillese Garniera, hromadného vraha z 16. století, který zabíjel zatoulané děti a živil se jejich masem. O podobné případy kanibalismu osob žijících osamoceně v odlehlých pustinách nebyla ve středověku nouze. Když byl Gilles Garnier posléze lapen, nejenže se na mučidlech přiznal ke svým strašlivým zločinům (které mu však byly stejně prokázány), ale tvrdil o sobě, že se proměňoval ve vlka a pak zabíjel vše živé. Nakonec byl obviněn z čarodějnictví a v lednu roku 1573 upálen.
Také Němec Peter Stube byl v 16. století odsouzen za to, že zavraždil ve své údajné vlčí podobě řadu dětí i několik těhotných žen. I jemu byl prokázán kanibalismus a po předchozím mučení ho roku 1589 také upálili.
Známý je i případ nezletilého vraha Jeana Greniera, slabomyslného pasáka, který údajně zabíjel malé děti oblečen do vlčí kůže. Pozůstatky jeho obětí se ale nikdy nenašly, a tak ho roku 1603 zprostil soud žaloby a tento slabomyslný mladík byl doživotně internován v jednom klášteře, kde za šest let zemřel. Jeho soudci dospěli při vyšetřování k závěru, že si hoch vymýšlel, a i když zřejmě nevraždil, mohl být pro své okolí nebezpečný.
Tyto a mnoho jiných kriminálních případů údajné lykantropie měly na šíření víry ve vlkodlaky nemalý vliv. Soudy s těmito zločinci se těšily velkému zájmu obyvatelstva, vždyť nebylo běžné chytit »vlkodlaka«. Jsou však ale i jiné odnože vlkodlactví, které přispívaly k umocňování této pověry. V Anglii se například zjevovali černí psi, především v místech starých pohanských kultů, ale i jinde. Černý pes se například zjevil po prudké bouřce v kostele v městečku Bungay. Dva z věřících, kteří se uvnitř zrovna modlili, černý pes zabil a třetího těžce zranil rozsáhlým popálením. Mnoho předmětů poblíž kazatelny stačil přízrak ještě poničit a potom zmizel. Dnešní badatelé se domnívají, že popis řádění tohoto černého psa připomíná fenomén kulového blesku. Proč ale právě »černý pes« a nikoli »zářící pes«? To už prý zapracovala lidská fantazie…
Podobná zjevení černých psů údajně pronásledovala řadu osob, žijících v 19. století například v americkém státě Missouri, kde byla víra ve vlkodlaky rovněž silně zakořeněná. Avšak nejvíc případů tohoto zjevení přece jen pochází z východní Anglie, z míst, kde dodnes leží prehistorické kamenné svatyně. Podobná místní legenda inspirovala později i A. C. Doyla k napsání bestselleru o psu baskervillském.
Je zde ale ještě něco, na co bychom neměli zapomínat. Totiž případy skutečné lykantropie, tedy lidí, kteří se stali »vlky« nikoli z důvodu svých zločinných úmyslů, ale kvůli osobním tragédiím, jež je potkaly. Z literatury známe dva nejznámější prototypy - Tarzana a Mauglího. Jde o vzácné případy osob, které skutečně odchovala divočina, a ony tak dočasně ztratily své lidské instinkty. Snad nejproslulejší je ale skutečný případ indických dětí Amaly a Kamaly, nalezených v roce 1920 v džungli, které skutečně odchovali vlci. Tato lidská »vlčata« nikdy nezískala zpět své lidství. Běhala po čtyřech, vrčela, kousala a škrábala a v zajetí se naučila reagovat jenom na určité povely. Pokud by Amala s Kamalou vyrostly v džungli, izolovány od lidí, staly by se možná jednoho dne skutečnými lidskými »vlkodlaky«. Mladší Amala zemřela už po roce zajetí (nebyly jí ještě ani 3 roky - pozn. aut.), mnohem starší Kamala ji přežila ještě o devět let. Zvládla pouze jednoduché práce. Historie zná i další případy »divokých dětí«. V roce 1729 našli podobně zvlčilého chlapce poblíž Hannoveru. Živil se sběrem kořínků, kůrou i drobnými hlodavci a ptáky. Byl převezen do Anglie, kde o něj pečovala církev. Mluvit se nikdy nenaučil. Kdyby nebyl nalezen, měli by v Německu asi o jednoho »vlkodlaka« více. Kolik podobných případů odložených dětí, vychovaných vlky či jinými zvířaty, se asi ve středověku odehrálo? Kolik mentálně zaostalých jedinců vyrostlo v divočině až do dospělosti, aby se z nich posléze stali masoví vrazi a kanibalové? Nebyl nakonec i případ již uváděného Gillese Graniera jen odrazem podobné reality? Propojením mýtických tradic o zbožšťování vlků a skutečné, objektivně existující lykantropie? Zdá se, že to nelze vyloučit…
LYKANTROPIE POHLEDEM VĚDY
Leccos o lykantropii napovídá i dnešní věda, především medicína. Například v odlehlých oblastech Balkánu, kde byla víra ve vlkodlaky, upíry a jiné démony zvlášť pevně zakořeněná, se dlouho v povědomí tamního horského obyvatelstva udržoval pohanský kult krve. Věřilo se, že lidská krev má kouzelné účinky, a to nejen jako prevence proti různým neduhům, ale i jako omlazující prostředek. Lidská krev byla používána i k rituálům černé magie ve spojení se zaříkávadly proti nemocem. Mnoho lidí trpělo chudokrevností, nedostatkem důležitých minerálů a konzumace zvířecí a v krajním případě i lidské krve zdravých jedinců byla považována za významný léčebný prostředek. I lékaři, ošetřující v roce 1492 umírajícího Innocence VIII., provedli drastickou transfúzi u tří mladých chlapců, aby odvrátili papežovu smrt. Papež sice odmítl lidskou krev vypít, protože to považoval za těžký hřích, ale všichni chlapci, oslabení nadměrnou ztrátou krve, následkům této transfúze podlehli.
Známé jsou i případy bestiálních vražd mladých dívek, služebných české šlechtičny Kateřiny Bechyňové z Lažan, nebo uherské hraběnky Alžběty Báthoryové z Čachtic, které věřily, že jim bylinné koupele s příměsí lidské krve zachovají krásu a věčné mládí (»velmi netradiční« bylinné koupele čachtické paní představíme v některém z příštích čísel REGENERACE). Tyto, svého druhu extrémní případy přesvědčivě dokládají, jak byl tehdy kult léčebných účinků lidské krve rozšířen.
Lykantropie však měla své racionální jádro i v něčem jiném. Lze za ni dnes považovat i velice vzácné onemocnění, které vzniká při dlouhodobém a téměř totálním nedostatku železa a některých dalších látek v lidském organismu. Následkem absence železa docházelo například k deformacím obličejové části hlavy, kdy se protahovala dopředu dolní i horní čelist a tvář takto postižené osoby pak připomínala skutečně zvířecí tlamu. Tito lidé, vyvržení ze společnosti jako »vlkodlaci«, byli nuceni žít v ústraní a opatřovali si jídlo všemi dostupnými prostředky: krádežemi i loupežemi. Jejich samota po čase způsobovala vážné duševní poruchy končící nezřídka i šílenstvím a kanibalismem. Moderní medicína dokládá, že konzumace krve rozvoj lykantropie jako nemoci skutečně zastavovala, poněvadž tito »vlkodlaci« tak získávali živiny, jejichž akutním nedostatkem trpěli. Vlkodlactví tak mělo i tohle pozadí, jež přispívalo k šíření legend o převtělování »prokletých« lidí ve vlky. Podle dobrozdání dnešní medicíny mohlo být vlkodlactví podmiňováno především duševními nemocemi, mezi nimiž dominovalo rozštěpení osobnosti - schizofrenie, přičemž se například vliv měsíčního úplňku mohl projevovat jako aktivátor záchvatů. Statisticky je prokázáno, že v období úplňku stoupá počet násilných trestných činů i nemocí. Proto i velmi dávné představy, že právě při úplňku dochází k oněm transformacím některých lidí ve vlky, nemusely být až tak neopodstatněné a vycházely z tradic a pozorování mnoha generací. Dnes už sotva můžeme spočítat, kolik psychicky narušených osob se stalo obětmi středověkého pronásledování čarodějnic, vlkodlaků či upírů. Jeden z nejproslulejších lovců čarodějnic a vlkodlaků ve Francii přelomu 16. a 17. století, Pierre de Rousteguy, se chlubil tím, že dal upálit na 600 lidí. Jak sám zaznamenal, začalo roku 1613 v kostele v Amou asi 40 žen najednou štěkat a výt. Snad šlo o projev nějaké masové hysterie, ale postižené osoby byly obviněné z čarodějnictví a skončily na hořících hranicích. V Německu pak v průběhu 16. a 17. století skončilo na popravištích a v ohni nejméně sto tisíc lidí pro podezření z čarodějnictví či vlkodlactví.
Jedno dnes víme jistě. Ve většině případů šlo o oběti psychických poruch a masové hysterie, již pomáhalo rozpoutat církevní tmářství křesťanské civilizace - jev, jenž u jiných kultur tehdejšího světa neměl obdoby. Šlo o výsledek zvrácené víry křesťanského extremismu v té nejkrutější podobě, který zůstává trvalým svědectvím i varováním před zneužitím jakéhokoli náboženství pro ryze mocenské a antihumánní cíle.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama